úvod » články » Vzpomínka na víkend

Vzpomínka na víkend

Vzpomínka na jeden víkend v létě roku 1962

Je sobota po poledni, stojím ve frontě u píchaček pod portálovým jeřábem na konci obrovské haly ČKD Sokolovo v pražských Vysočanech a těším se. Hlavně se těším, až vypadnu z olejem a kovovými pilinami nasáklého prostředí a nasednu s kamarády do vlaku na bránickém nádraží. Pojedeme se potápět na jedno úžasné místo, jmenuje se Hříměždice a je to žulový lom nedaleko Dobříše. Tato nedávno objevená přírodní oáza s křišťálově čistou vodou, dosud neposkvrněná rozmáhajícím se chatařstvím, nabízí právě vznikající komunitě nadšených  objevovatelů světa pod hladinou jakousi nahrážku za velká námořní dobrodružství jejich filmových idolů, Hanse Hasse a J.Y. Cousteaua, prezentované na konci padesátých let jejich kultovními filmy Výprava Xarifa, Dobrodružství v Rudém moři a Svět ticha.

Cesta k oné bájné žulové proláklině a za nevšedními prožitky s tím spojenými, je však složitá. Napřed je nutné vykonat několikahodinovou jízdu čoudící lokálkou z Prahy do Dobříše. Drncání po kolejích odměřuje čas ke startu druhé etapy, zrychleného přesunu, kdy se musíme po příjezdu na nádraží, ještě snad za kvílivého zvuku brzd lokálky, s baťohy na  zádech, potápěčskými lahvemi v rukou a taky s několika kostkami olova uvázanými kolem pasu, přemístit o pár set metrů dál na autobusovou zastávku a stihnout linkový autobus Š 706 RTO. Podotýkám, že s vlečňákem! Míříme v něm na Sedlčany, a pokud se podaří stroj po 16 kilometrech zastavit, bude dosaženo cílového místa naší "expedice", bájných Hříměždic. V malebných vesničkách startuje pokaždé při zastavení průvodčí ze svého sedadla, přebíhá z autobusu do vlečňáku a na další štaci míří zase zpátky. Konečně je tu hříměždická náves. Z vesnice to už není daleko, jen se musí šlapat pořád do kopce a náš železo-olověný náklad těžkne, popruhy od přístrojů se zařezávají do zad a tak vítáme zastavení u pumpy, chladivá voda dodá sílu ke konečnému výstupu polní cestou rovnou k okraji žulového lomu. Na místě už slyšíme rozléhající se hlasy, sjíždí se sem od rána vybraná potápěcí společnost. Ti dobrodruzi nejsou jen z Prahy, ale také z Plzně a okolí. Někdo dorazil stopem, někdo jako my, vlakem a autobusem, někteří majetní na motocyklech a ti obzvláště movití pak dobovými vozidly renomovaných značek Tatra, Ford a nebo Praga. Obzvláště tu vyniká bílý Harley se sidecarem z válečných dodávek US Army a sanitka Chevrolet, na jejíchž bocích lze ještě tušit červené kříže a značení americké armády.

Bobby a Jackie, dva nerozluční plzeňáci, se právě soukají do svých úžasných nových amerických obleků značky Parkway, říká se tomu neopren, koukáme na to s obdivem a v duchu si slibujeme, že si jednou taky takový ohoz pořídíme.  A to navzdory nevážným výkřikům  namydleného Jardy Čaje, zkušeného pokořitele hlubin, mizejícího namáhavě pod vrstvou neoprenu se slovy „ já se na to vyseru, všechno to prodám, koupím kostkované šaty a dalekohled a budu chodit na dostihy“. Legendární a často opakovaná věta, k jejíž realizaci samozřejmě nikdy nedošlo. A k tomu si slibujeme téměř zázračné ploutve Jetfin s proudnicovými kanály, kroutíme nad tím nevěřícně hlavou, i tahle světová novinka od  Cousteaua už je vidět na břehu zdejšího lomu! My zatím jen natahujeme plavky, na čele maďarské ( ! ) masky Sellö, na nohy nasazujeme východoněmecké ploutve Hydro Slip ( o kterých jsme, nevím proč tvrdili, že je používá anglické námořnictvo, což samozřejmě nebyla prvada ) a s pusou zakousnutou do náústku Chirana na šnorchlu uříznutém ze cvičební spartakiádní  obruče, třímáme v rukách harpuny, vyrobené podle fotografií podmořských lovců z obrázkových časopisů. S nimi se snažíme mezi kameny ulovit nějakého okouna k chudé večeři. "Velký kluci" se mezitím na břehu chystají uvést do provozu všelijaké převratné vynálezy, které vymysleli a na kolenou vyrobili od posledního setkání. Doba si žádá činy! Pavel s Jardou skládají hladinový tahač – skůtr s motorem Tümmler, Pavel Gross, zvaný Matto, předvádí společnosti poslední model svého kyslíkového přístroje, na vzduch se tady moc nehraje, svářecího kyslíku je všude plno. A navíc Otta hrdě ukazuje nové pouzdro na fotoaparát Flexaret, vyrobené z Papinova hrnce. To nás, tedy Radka Skramoušského a mě,  doslova ohromilo. A tak  jsme si řekli, že tudy vede naše cesta. Všechno to dění nad a pod hladinou budeme od této chvíle dokumentovat! Jen jsme nevěděli, jestli foťákem a nebo kamerou. Ale to hlavní, že budeme zachycovat život v hlubinách na celuloid, o tom už bylo, možná právě toho červencového dne roku 62, trvale rozhodnuto.

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.