úvod » články » Dvakrát přejetý parníkem

Dvakrát přejetý parníkem

Dvakrát přejetý parníkem

Jak se tak v duchu přehrabuji uplynulými 55ti lety potápěčského života a pomalu dělám rekapitulaci, tu a tam mně naskočí v hlavě události let minulých, které neupadly do hlubin zapomnění. Jednou, nebo spíš dvěma z nich jsou také ty, které se dají nazvat „Být přejet parníkem“. Taková věc se nepřihodí denně. Tak jak že to tenkrát bylo?

1Jednoho letního dne roku 1963 jsme s mým potápěčským skorobratrem Radkem vyrazili, obtíženi potápěčským zavazadlem, sestávajícím se mimo základní výstroje i z malého aqualungu, smontovaného ze dvou dvoulitrových duralových lahví Chirana a sovětské letecké automatiky KP 14 ( viz úvodní strana mých www ), k plavebnímu vltavskému kanálu na okraji pražské Stromovky. Travnaté, pozvolna se svažující břehy této vodní cesty, vyztužené u hladiny kamennou regulací, nám umožnily se v pohodě připravit k očekávaným ponorům. Přiložený snímek ukazuje, jak vypadá průplav dnes, před čtyřiceti lety bylo místo mnohem romantičtější, hlavně most byl ještě v původním stavu ze začátku 20. století. Jeho nýtované ocelové oblouky dávaly srdnaté mládeži příležitost, skočit si v létě do zdejší kalné vody z mnohem větší výšky ( co taky bylo úrazů... ). Dnes už tu nejsou ani ty oblouky, ani skákající mládež... 

První jsem šel do vody já. S lehkým dvojčátkem na zádech, vrapovými hadicemi s kovovým náústkem kolem krku a na obličeji s maskou Tajfun made in DDR ( pro mladší ročníky – Deutsche Demokratic Republic ), jsem se ponořil do nepříliš průhledné vltavské vody. Mimo plavek jsem žádnou ochranu proti vodnímu chladu samozřejmě neměl, v té době bylo něco jako neoprenový oblek jen nedostižným přáním tehdy ještě nepříliš košaté potápěčské komunity, v roce 63 vlastnilo podobný výdobytek jen pár jedinců s více než přátelským zázemím v kapitalistické cizině.  Situaci dokumentuje fotka na stejném místě, ale z předchozího roku. Kamarádka Eva na ní navíc drží v ruce náš první šnorchl z palcové instalační trubice. Tenkrát byl pro nás nedostupný i obyčejný náústek. Za rok se však naše výbava rapidně změnila.

 

Nevzpomínám si už na všechny detaily památného sestupu, z mlžného oparu vzpomínek vyvstává jen okamžik, kdy jsem se po krátké procházce nade dnem, pokrytém řasami obalenými kameny, vynořil na protější straně průplavu, tedy nějakých přibližně čtyřicet metrů daleko. Co si ale pamatuji přesně, to byl můj pohled směrem k Radkovi, který seděl na dece, žvýkal stéblo trávy a celkem bez zájmu hleděl k protějšímu břehu. Ponořil jsem se tedy v klidu a pohodě znovu pod hladinu, s úmyslem zamířit zpátky k mému soudruhovi. Nic, jako třeba ukazatel tlaku v lahvích jsem tenkrát neměl, ale doba pobytu na kamenném dně v hloubce asi 6ti metrů byla celkem krátká, nebezpečí z nedostatku vzduchu tedy rozhodně nehrozilo. Co mě však okamžitě zarazilo, bylo cosi zvláštního, co se ke mně neslo kalnou vodou. Z počátku pištivý zvuk poměrně rychle zesiloval až k mohutnému hučení. To po chvíli přešlo do ochromující vibrace. Konečně jsem pochopil, že se ke mně po hladině blíží loď. Docela velká loď... Ale to už bylo pozdě na cokoliv. Hukot dosáhnul vše pohlcující rezonance nejen okolní kapaliny, ale také mojí tělesné schránky. Naprosto vyděšený a neschopný pohybu jsem objal první slizký kámen v dosahu a se zavřenýma očima očekával tupý úder. Nade mnou prohučel, ve špinavé vodě jen tušený, obří trup. A na dovršení všeho zlého mě ještě rotující lopatky šroubu začaly táhnout vzhůru moje vlající nohy, obuté do zánovních východoněmeckých ploutví Hydro Slip Super. Nemohl jsem nic dělat, než čekat na bolest a následný potupný konec. Ani se mně neodehrával před očima žádný film života, jak se v takové situaci sluší. A protože všechno dobře dopadlo, nebyl to kupodivu ani konec mého života potápěčského. To jen plavebním kanálem nade mnou proplula v ten červencový den výletní lodˇ Berounka...

Uběhlo pár let..., asi čtyřicet...

Se synem Filipem, tehdy 16tiletým, jsme vyrazili na začátku tisíciletí, ve společnosti přátel a jako na potvoru opět v červenci, za potápěním do Rakouska, mimo jiné i na krásné jezero Altausee. Po několika ponorech u zcela opuštěného protějšího břehu jezera nás dva nenapadlo nic lepšího, než fotografovat bohatý podvodní život mezi kůly přistávacího mola místního hotelu.

Po chvíli jsme se vynořili, abychom si sdělili nejnovější poznatky o terénu a já usměrnil potomka co se pózování před kamerou týče. Jen letmým pohledem jsme zavadili o naší společnost, sedící na břehu v útulné zahradní restauraci, jaké už v Rakousku bývají a všichni se tvářili, že je „alles gute“.

A tak jsme se znovu věnovali focení a mezi dlouhými stvoly podvodního rostlinstva i prohlídce drobných předmětů denní potřeby, odhozených z oken hotelu během století.Najednou se nad našimi hlavami roztáhnul stín... Jak jsme o chvíli později zjistili, jako duch se od protějšího břehu přiblížil parník s turisty, zákeřně poháněný elektromotorem! Nastala kritická situace. Dno lodi se bokem, v jakémsi mně v tu chvíli nepochopitelném přistávacím manévru, pomalu blížilo ke kamenné navigaci a nemínilo se zastavit. Až později jsme se dověděli, že to byl kapitánův „majstrštyk“, lehounce si při určité rychlosti brnknout o břeh, odrazit zlehka loď a posadit tak parník k úvazovým kůlům pěkně rovně se břehem. Nám se v tu chvíli pod vodou doslova zatmělo před očima. V zoufalé naději, že nás ta obrovská hmota nerozmačká, jsme se oba zabořili do bahnitého dna. Zahalila mě černočerná tma... Ručkoval jsem v té husté kaši a jen hmatem odhadoval směr po kamenném svahu dolů a modlil se, aby se „to“ nahoře neopřelo o mojí láhev a já měl tak šanci proklouznout do hloubky. Po chvilce šátrání se voda najednou rozjasnila a já se ocitnul volný jako sumec uprostřed prosluněné vodní zahrady. Filip nikde... Kousek za mnou se černalo dno parníku a já se vydal podél břehu co nejdále od plavidla, v bláhové naději, že cestou narazim na moje dítě. Po pár desítkách metrů už jsem to nevydržel a vynořil se na hladinu, hledat aspoň náznak bublin z Filipova přístroje. Tam se však odehrával nezapomenutelný výjev. Parník stál u mola, na něm pobíhal za souhlasného přikyvování kolemjdoucích turistů nepříčetně řvoucí kapitán a pod ním ve vodě na pravoboku se pohupovala hlava nešťastného Filipa, jebaná jadrnou rakouskou hantýrkou, co se do ní vešlo. Jezerní matros vyhrožoval vším možným příkořím, já z toho všeho zaslechnul jen několikrát se opakující slovo „policajt“. No..., měl pravdu, kapitán... Neměli jsme tam co dělat, a když už, tak jsme měli registrovat časový rozvrh lodní premávky napříč jezerem. Zbaběle jsem počkal, až se parníček naplní novými turisty a namíří si to zase zpět k protějšímu břehu. Odhalený Filip mezitím vykráčel zhrouceným krokem k naší stolní společnosti, kde se mu dostalo chlácholení a ujištění místních znalců, že tak zle snad nebude. A nebylo...

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.