úvod » články » Islas Medeas

Islas Medes – třináct let poté... aneb utrpení starého potápěče.

Když jsme po přelomu tisíciletí poprvé navštívili s nadcházejícím podzimem španělský Estartit a jeho bájné Islas Medas, objevili jsme ve Středozemním moři nový svět. Díky servisu skvělé anglické báze Calypso se k nám v míře větší než malé v průzračných hlubinách tulili obří kanicové Merou, murény vykukovaly ze svých úkrytů pomalu za každým kamenem, zrovna tak jako obří ropušnice, hejna mořanů snižovala viditelnost a i sluneční rybu Mola Mola tu bylo možné zahlédnout. Upřímně, ne, že by podobná havět nebyla k vidění i jinde ve Středomoří, to samozřejmě ano, ale tady na Medes bylo všechno pěkně koncentrované do jedné lokality, od roku 1990 se statutem rezervace, chráněné před nájezdy rybářů a běsnících rekreantů. Těch tady ale bylo pomálu, Estartit v té době patřil potápěčům. Byly jich plné místní hotýlky, všude visely sušící se neopreny přes zábradlí balkónů, gumové postavičky korzovaly po přístavu a v přilehlých uličkách, tu a tam dokonce seděly i u stolečků kavárniček, kde zachraňovaly kvalitním portským a nebo vyhlášeným místním vínem zesláblý organismus po ponorech hrozících dehydratací. Všude vládnul klid a pohoda. Pláž v zálivu byla pustá a jen kousek za městečkem, co bylo možné doslova kamenem dohodit, místní cabaleros plavili svoje nádherné španělské koně. Jojo, byl to krásný podzim roku 2003...

Nedalo nám to a zopakovali jsme si o rok později tu naprostou idylu ještě jednou. A zase byli mezi námi metrákoví kanicové, doslova se prostituující na nárožích zdejších podmořských skalních průlezů a jeskynních labyrintů. Skvělé pocity mně tenkrát zkazila jen záplava jednoho z mých fotoaparátů, dodnes si přesně vybavuji onen hrůzný okamžik, kdy mně kapitán Calypso Peter Lane lil na otevřený fotoaparát proud vody z lahve. Ale zachránili jsme společně aspoň 16mm objektiv ( po návštěvě místního zdravotního centra jsem k tomu účelu dostal velkého panáka čistého lihu, nad kterým jsem chvíli uvažoval, zda-li jej nemám použít orálně ). Myslím, že si ty okamžiky i Peter dodnes pamatuje. Už jenom proto, že když jsem druhý den nastoupil na palubu s jiným pouzdrem a jinou zrcadlovkou s makroobjektivem, jenom vydechnul „Óóó..., rich man!“ :-).

A protože se k nám celé osazenstvo Medes, ať už podmořské a nebo potápěčské, chovalo víc než přátelsky, rozhodli jsme se navštívit to božské místo do třetice znovu v roce 2005. Z důvodů které nejsou důležité jsme ale zvolili cestování autobusem s partou klubu z Jesenného. Jiné bylo ubytování a také potápěčská báze, tentokrát vzdálenější Sirena. No..., nebylo to špatné, ale Calypso je Calypso... Čím však Sirena naprosto trumfovala, to byl potápěčský výtah na lodi! O něčem tak dokonalém jsem do té doby neměl ponětí. Bylo to prostě super!!! S velkým kejzem a dvěma blesky v náručí jsem s pomocí tohoto nadstandardního zařízení klesnul do hlubin, abych se po hodině vydal stejnou cestou vzhůru. Do-ko-na-lééé...

Uplynulo třináct let... Jak ten čas letí... Se vzpomínkami na obří kanice, které jsem před lety fotil na kinofilm, jsem se letos rozhodl totéž zopakovat digitálně. A protože léta a bolavé klouby přibývají a vzpomínka na výtah se mi vryla nesmazatelně do paměti, rozhodli jsme se znovu pro Sirenu a partu Jeseňáků. Jen jsme tu strastiplnou cestu odmítli absolvovat autobusem, ale spolu s mojí Libuškou, Helenou a jejím Michalem, jsme se vezli pohodlným velkým automobilem. Po překročení Rýna jsme si navíc udělali celodenní přestávku s dvojím přespáním v kempu Du Pont u vesnice Pradons http://www.campingdupontardeche.com ve vyhlášené vodácké a skálolezecké lokalitě kaňonu řeky L´Ardeche. Asi jako kdyby Lužnice protékala Prachovskými skalami. Je to tam přátelé taková krása, že jsme se ženou chvíli i uvažovali o tom, kanicové sam, kanicové tam, zůstat, a vyžádat si až zpáteční odvoz za týden :-).

Po příjezdu do Estartitu už jsme se nestačili divit. Jen hotýlek Rancho, ve kterém jsme bydleli naposledy, nedoznal v podstatě žádných změn, což bylo dobře. Ubytování prosté, ale čisté. S hezkým bazénem a prý i dodávkou kvalitního piva, jak jsem vypozoroval. Ostatní už bylo jinak. Potápěčské obchůdky, kterých tu bývala spousta, z jedné třetiny zavřené a na prodej, báze Siréna přestěhována na druhý konec města, což dělá bratru tak asi půldruhého kilometru od Rancha, pláže obsypané lehátky se slunečníky a všude se linoucí malebná ruština. Čeho bylo víc než dostatek, to byly pouťové obchůdky s cetkami, zmrzlinárny na každém rohu, scházela jen cukrová vata, matrjošky a papachy s hvězdou. Navíc, některé obchody byly až po okraj naplněné přírodninami, od vycpaných žralůčků za 300 EUR až třeba po ulity Tritonek za směšných 60 EUR. A to se na pražské Ruzyni můžou zbláznit z mrtvých korálů vyvržených příbojem! A potápěči už taky nekorzovali v neoprenech po hlavní štráse, ale cudně se ukrývali na balkónech několika stále ještě zachovaných dajverských hotýlků. Takže, abych moc nezdržoval: atmosféra jako v Bibione, nabídek potápěčských bází neurekom, všechny lodě už mají výtahy. A co se týče samotné Sireny - obsluha vlídná, leč poněkud amatérská, hlavně co se týče vnímání potřeb klientů. Zajišťování obsazenosti ponorů přes počítač chaotické, situace se mění jako na frontě, každým okamžikem. Člověk musí být ostražitý a do poslední chvíle se ubezpečovat, že je opravdu „in“ a že místo na plánovaný ponor má jisté. A báze samotná? Čistoskvoucí podlaha politá epoxidovou stěrkou bez zrnka písku, tudíž při kapání vody z obleků a výstroje při ukládání do boxů by byla na místě víc než potřebná známá cedule z veřejných záchodků „Pozor, klouže to!“ Ukládání neoprenů v deklarované sušárně horkým vzduchem ( druhý den stejně vlhké jako jinde ) je bez problémů, ovšem BCD už si vážený zákazník může naložit, sušit na pokoji a nebo vůbec. Na to tam prostě není místo. Zlatá egyptská Shagra! :-) A že se na registraci ponorů na místním PC stojí fronta v úzké uličce? „No problem“, klasické španělské „maňana“. Místa už tam prostě víc není

V přístavu cca 250 metrů daleko kotví tři lodě Sirena I-III standardní ráže, od velké, střední, až po malou, všechny s výtahy a dostatkem prostoru. Posádka kmitá s náklaďáčky naloženými dobře naplněnými 15 litrovými lahvemi, případně bedničkami s výstrojí. Na přepravu klientů z místa bydliště, nebo „jen“ z báze na loď a zpátky, lze rovnou zapomenout. A že by někdo z posádky podal pomocnou ruku při tahání lahví a nebo beden s výstrojí z korby auta sem a tam? To ani náhodou! Leda, že byste byli dlouhonohou blondýnou, ty mají výhody všude, nebo snad ne? Ale je fakt, že při zvýšené frekvenci ponorů „vodních chrtů“ je možné si přepravku s výstrojí nechat do příští akce na palubě, to ano. Pokud si ovšem člověk nechce výstroj po ponoru přeprat ve sladké vodě. Na palubách lodí jsou jenom ruční sprchy s vařící vodou, to jak slunce pere od božího rána do plastového potrubí. Na bázi samotné je k dispozici jen jakýsi hlubší dvojdřez, ten ale zel pokaždé po našem příchodu z ponoru prázdnotou. Kdo měl zájem si techniku, hlavně foťáky, opláchnout, musel si udělat „hladinku“ sám. Když vás takhle čekalo na oplach třeba deset, byl to docela opruz...

 

Takže jen moře u ostrůvků Medes zůstalo zatím neposkvrněné, s postávajícími obřími okouny a dalším územně příslušným rybím obyvatelstvem. A tunelové prolejzačky jsou pořád krásné a bohaté na výzdobu. Tak občane, včil mudruj...

  • Jít na galerii ->

    Cestou tam

  • Jít na galerii ->

    Estartit 2016

  • Jít na galerii ->

    Medas UWF

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.