úvod » články » Cabo Verde

Cabo Verde - láska na druhý pohled, aneb úplná pravda o potápění na ostrově Sal.

„Člověče, to sem nevěděl, že na Marsu se dá dejchat…“. To byla první Tomášova slova po přistání na letišti Amílcar Cabral na Kapverdách. Kam oko dohlédlo z okénka našeho Boenigu, všude jen načervenalá poušť ostrova Sal, ozdobená tu a tam výčnělky v podobě několikasetmetrových kopečků. Kupodivu, vzduch tu byl nejen dýchatelný, ale také neobyčejně svěží, na rozdíl od zasmogované lednové Prahy, ze které jsme před skoro sedmi hodinami doslova prchli. Zdejších 25 stupňů bylo jako pohlazení.

Na Kapverdy jsme se těšili nejen pro zmíněný úprk před pražským zimním hnusem, ale taky proto, že to pro nás byla zemička v podstatě neznámá. Několik kamarádů už tu před námi sice bylo, ale z jejich útržkovitých vyprávění jsme neměli moc jasno a tak jsme se s partou z pražského klubu Orca rozhodli si ostrůvky, ležící šest set kilometrů západně od afrického Dakaru, vyzkoušet na vlastní neopálenou kůži. Vyrazili jsme sedmihodinovým letem za naturalizovanými krajany ( www.caboverde.cz ), kteří tu na ostrově Sal mají malou cestovní agenturu, zaměřenou převážně na zájemce o kiting, windsurfing a plážové povalování. Jak říkal můj často citovaný učitel Vašek Rott, „kdo se ptá, má zájem…“. A tak jsme se se zájmem ptali i my. A na vlastní kůži se tak během týdne našeho pobytu dověděli spoustu zajímavého nejen o potápění ve zdejším Atlantiku, ale i o mnohém ostatním, co obnáší žití na ostrovech republiky Cabo Verde.

Po ubytování v čistých a prostorných apartmánech vedly naše kroky do první hospody na ochutnávku místního piva a něčeho jedlého do žaludku. Kupodivu, oboje bylo na jedničku. Pivo pitelné a jídlo dobré a jedlé. Od boloňských špaget až po jihoamerické enchilladas ( Brazilie je odtud co by kamenem dohodil a zbytek uplaval na druhé straně Atlantiku ), všechno OK. Zbavení starostí o holé přežití, vrhli jsme se na potápění. Tady, dole na jihu ostrova Sal, je hned několik potápěčských základen, nabízejících výlety pod hladinu v širém okolí. Nám byla doporučena italskobrazilská základna Cabo Verde Diving, sídlící na nedaleké pláži, ale zrovna tak se nabízely přímo přes ulici další rezorty jako Manta Diving, Orca Dive Club, Scubateam a další. Celkem jich je v městečku Santa Maria asi osm.

Už první potápění bylo docela nestandardní, alespoň tedy z našeho pohledu. Ráno po osmé hodině pro nás přijel pick up a odvezl nás na základnu vzdálenou asi půldruhého kilometru. Tam jsme se oblékli do výstroje – a hup, znovu zpátky na korbu a hurá do města, na jediné použitelné dřevěné molo, ze kterého je možné se nalodit. I to je ale ve dvoumetrových vlnách, jaké při panujícím ostrém větru dorážejí v tento roční čas na zdejší pobřeží, vzrušující záležitost. Jak jsem byl naivní, a taky zhýčkaný předchozími zkušenostmi z ponorů po celém světě. Zkoro jsem se zhroutil při pomyšlení, co mi následující 4 hodiny přinesou za ústrky! Tady si hoši na nic nehrajou, potápí se tu na férovku z větších gumových člunů se dvěma 150ti koňovými motory, žádná idyla kabinového plavidla, kdepak! Taky ani nejsou k dispozici obvyklé bedničky na výstroj, jen docela obyčejné tašky z Ikea, navíc se zipy na kompletní uzavření. Až na molu jsme pochopili, proč to tak je. Šikovní kluci hází tašky z výšky do do člunu, zmítajícího se u mola, což by s bednami bylo trochu o život, a taky o vercajk. Jak tam ale dopravují lahve nám zůstalo utajeno, pokaždé s nimi připluli, už pevně připoutanými do standardních držáků. Finálem pak byl nástup. Nedařilo se vždycky a na poprvé všem, občas si člun musel najet znovu k pěkným nerezovým schodům, praxe tu byla evidentní. Kupodivu, táhlé oceánské vlny dotírající na pobřeží, se ke gumovému člunu chovají vlídně. Je to mnohem lepší, než na vlnách třeba ve středomoří. Jen kdyby nebyl ty proudy. Na prvním ponoru, na lokalitě Três Grotes se třemi pěknými jeskyňkami plnými života, jsme si docela mákli, hlavně při hladině. Ovšem dole, tam to byla paráda, zvláště pro fotografa. Jeskyně plné žlutých polypů, kolem nich proplouvají rudá hejna desítek očnatců, naředěná množstvím slušně velkých trumpet, pilníkotrnů ( děsný název! ) a spousty dalších rybiček. Pro makrozáběry se nabízejí malí krabové, nereidky, murénky a bůh ví, co ještě. Čas tady uteče rychle. Poněkud překvapivá pak byla praxe druhého dopoledního ponoru. Žádné velké zdržování, přejezd na další lokalitu, tentokrát s hloubkou jen deset metrů a šup do vody s plnou lahví. Ať to odsejpá! Dole na nás čekalo místo posledního spočinutí vraku lodi Santo Antão. Respektive s jeho zbytky. Torzo 45 metrové lodi ztroskotané v roce 1966 pro mě bylo místem úžasného setkání. Ležím si tak mezi rezavým haraburdím ve snaze najít místo zajímavého záběru, když v tom mě kdosi chytne za rameno. „Aha, to bude Míla s kamerou, chce něco natočit“, blesklo mně hlavou. Otočím se a vytřeštím zrak – na zádech mi sedí 1,5 metrový rejnok trnucha. Jak jsem sebou trhnul, lehce jsem ho setřásl, projel mi pomalu vedle hlavy, ocas s bodcem se mi protáhnul jen pár centimetrů od masky. A přistál z mého ramene přímo před foťákem. Pudově jsem zamířil a ještě napůl ve mdlobách ho zvěčnil jen pár vteřin před tím, než se zjevně pobaven znovu vznesl na svých křídlech a zamířil do úkrytu pod vrakem. Škoda jen, že mě v tom rejnočím objetí nikdo nepřistihnul, byla by to fotka k popukání.

Další den a další vrak. Po standardním nalodění jsme se přivázali k bóji na místě, kde byla v roce 2006 v hloubce necelých třiceti metrů potopena ruská rybářská loď Boris, lapená při transportu ilegálů ze Senegalu. Na hladině zase proud, dole kapánek pošmourno, viditelnost tak asi deset metrů, nic moc. Ponor mi oživil až Dan, který přinesl v náruči velký exemplář pavoučího kraba. Nedal jinak, než že ho musím vyfotit. Kdo by také odolal, že? Škoda jen, že voda byla opravdu kalná, zajímavých objektů pro hladové oko fotoaparátu se všude nabízelo až až. Pro další ponor jsme si vyhlédli mělké příkopy ve vápencovém dně nedaleko břehu. Hloubka zase klasických cca deset metrů. A života plno, stačilo se dobře dívat. Langusty, krabi, zase hejna očnatců a všude trumpety. I na pěknou scorpaenu došlo, nijak se nesnažila utíkat, jakoby si hrála na opravdovou stonefish. Tvářila se teda fakt nebezpečně…

Při návratu do přístavu a následném dobrovolně nuceném opuštění lodi spojeném s proplutím třímetrových vln ( hráli jsme si na vylodění v Normandii, Libuška ale prohlásila, že jsme vypadali spíš jako hejno leklých ryb ) jsem dosáhl prozření a rozhodl se věnovat zbytek pobytu na ostrově fotografování jeho krás a také sympatických a milých obyvatel. Chudáci ostatní, museli se ještě několikrát potopit. Ani vyprávění o krásách zdejšího podmořského světa mě nezviklalo v tomto rozhodnutí. Potápět se tady chci rozhodně znovu, stojí to za to a moc, ale v jiném ročním období, zimní čas tu svědčí spíš windsurferům a vyznavačům kitingu než potápěčům. Pro majitele oplachtěných prken je tu prý jedna z nejlepších lokalit na světě. Právě díky trvalému větru, táhnoucímu sem ze 600 kilometrů vzdáleného saharského Sahelu.

Nezapomenutelný byl také celodenní výlet, kdy jsme si dvěma offroady jako celá parta projeli „žírnou“ krajinu Salu křížem krážem. Úžasná skládka s čedičovými varhanami, rozeklané západní břehy ostrova a žraločí zátoka momentálně bez žraloků, to byly pohledy, na které by se i bez fotoaparátu nedalo zapomenout. Na Cabo Verde a některý z jeho deseti kouzelných ostrovů rozhodně pojedme znovu!

 

  • Jít na galerii ->

    Ostrov Sal

  • Jít na galerii ->

    Caboverďané

  • Jít na galerii ->

    Cabo Verde pod vodou

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.