úvod » články » Kamilnesie 2013

Kamilnesie 2013

Když jsme před čtyřmi roky odjížděli s Kamilem Balzarem a celou naší fotografickou partou z indonéského ostrova Lembeh, kde jsme se zúčastnili na potápěčské základně Divers Lodge Roba Sinkeho soutěže Hugy Phot 2009, bylo nám jasné, že tady nejsme naposled. Tahle končina, včetně slavného Lembeh Strait, průlivu mezi severním Sulawesi a malým ostrovem Lembeh, nám doslova zalezla pod neopreny. Je to neuvěřitelné místo, přímo zlatý podnos pro podvodní fotografy, přetékající lahůdkami všeho druhu, hlavně však zvířátky, určenými ke zvěčnění pro makrofotografické záběry. Tato výjimečnost vězí ve složení dna průlivu, které je sice po stranách ozdobené korálovými stěnami, od nich však klesá povlovný svah černého sopečného písku, spíše však bahna, ve kterém si libují endemity všech druhů, barev a velikostí. A na ty jsme nedokázali zapomenout, museli jsme se do toho slavného průlivu ponořit znovu.

Přiletěli jsme do Manada, střediskové obce severního Sulawesi, těsně po týdenním těžkém záchvatu tropických lijáků. Všude po cestě jsme objížděli vyplavené výmoly a na silnici i tak nevalné kvality místy chyběl asfalt úplně. Cestáři však už jako mravenečci kutili s jednoduchými prostředky na opravách. Nějak nám ale nedošlo, jaká bude situace v samotném průlivu. Tam to vypadalo jako v Praze po velké povodni na Vltavě, památného roku 2002. Všude plavaly ulámané větve, někde i celé kmeny, kozí chlívky, ale hlavně, veškerý sejrajt z vyplavených vesnic na pobřeží. Plasty, plasty a zase plasty… Bylo to k breku. Voda špinavá, plná odpadků, naše loďka se tím vším prodírala z přístavu Bitung na základnu Divers Lodge na jihu ostrova (http://www.diverslodgelembeh.com/ ) jen pomalu a opatrně. Na lodži bylo smutné přivítání. Celá místní parta s lopatami a hráběmi kmitala na písečné pláži a sbírala do velkých pytlů naplavený odpad. Odliv a vzápětí vysoký příliv dělaly z toho všeho práci doslova sisyfovskou. Padly na nás chmury a jen jsme se opatrně ptali, jestli se na druhý den vůbec pojedeme potápět. Marek, správce základny, to však viděl pozitivně. Průliv se chová jako řeka a všechno to svinstvo musí mít brzy konec. A měl pravdu. Druhý den ráno už vypadala situace o něco lépe. A tak jsme vyrazili na první ponor na protější stranu, ke břehu Sulawesi.

Padám pod hladinu a hned se mi otvírá důvěrně známý pohled na …téměř nic. Šedé, místy až šedočerné písečné dno spadá mírným svahem do hloubky, oživené jen několika potopenými artefakty v podobě pletených košíků a kotevních bójí. U jednoho z lan vidím vznášet se první „model“, tmavého vějířníka Solenostomus paradoxus. Chvilka pro pár snímků a už spěchám po svahu dolů. Cestou narážím na podivného hada, takového jsem tady nikdy neviděl. A nejen já, i ostatní kroutili hlavou. Až po večerní diskuzi vyšlo najevo, že se jedná o Bradavičníka malého Acrochordus granulatus, hada se zvláštní zálibou v potápění, něco jako naše úžovka. A tak mířím dále z kopce. Pár kolegů potkávám, jak nahánějí další zdejší raritu, chobotničku Mimicus Octopus. Na minulém výletě jsem jí během padesáti ponorů potkal jen jednou. A tady hned na prvním! Mám štěstí, odpočívá pode mnou na písku, ale jen chvilku, spěchá dál z dosahu nepříjemných blýskavých otravů. Všude kolem se povalují krásně vybarvené ježovky Astropyga radiata, některé i běhají, nesené na zádech krabů, kteří si z nich dělají živé štíty. Je toho všude kolem…, až se člověk zapotí. Voda má 31 stupňů. Po hodině je čas se vynořit. Míříme zpátky na Lodge a konstatujeme, že přes úděsný nástup je situace po vodou celkem standardní, na suchu se lepší každým dnem. A tak jsme na naší potápěčské lodi Adrian II prožili týden krásných ponorů a večery plné diskusí nad fotografiemi a dalšími nevšedními zážitky. Po týdnu zazvonil zvonec a jedné z pohádek byl konec, čekala nás další štrapáce, přesun a přelet na ostrov Halmahera, na další základnu Roba Sinkeho, do panenského místa zvaného Weda Bay.

A zase jsme si řídili hodinky o hodinu dopředu, časový posun z Prahy už tady dělá sedm hodin. Takže brzy ráno hurá lodí do Bitungu, pak dvouhodinová přeprava auty znovu na letiště Sam Ratulangi u Manada, třičtvrtěhodinový přelet na ostrov Ternate, odtud vodním taxi na Halmaheru, kde na nás již čekalo několik offroadů a s těmi jsme absolvovali zrychlený čtyřhodinový přesun džunglí do Weda resortu (http://www.wedaresort.com/ ) na pobřeží obrovské zátoky na jihovýchodní straně ostrova, 47 kilometrů nad rovníkem. Zdejší resort je zvláštní místo. Několik bungalovů stojí jen pár metrů od moře, které se dá bez váhání nazvat Tálinským rybníkem, aspoň po dobu našeho působení to tak bylo. Obrovská zátoka je chráněná před větrem a tak se hladina ani nehne. Tady začíná Halmaherské moře. A není to jen moře, co sem láká návštěvníky. Rob Sinke tu rozdělil svoje působení do dvou poněkud odlišných oblastí, samozřejmě pod mořskou hladinu, ale také do poznávání džungle. Zvláště pro ornitology je tady země zaslíbená. Jen kousek za resortem je Robova soukromá rezervace o rozloze přibližně 50 km čtverečních, kde jsou zachovány všechny druhy rostlin a stromů v původním složení. Takový indonéský boubínský prales. A tady se nacházejí právě ty opeřené poklady, za kterými jsem míří znalci z celého světa. Jsou to v první řadě rajky. Ty lze potom nalézt už jen v lesích nedaleké Nové Guineje. Mimo rajek a také papoušků je tu ke spatření samozřejmě i spousta jiných ptáků, někteří patří mezi endemity a nebo silně ohrožené druhy. Nad hlavou nám přímo v resortu každou chvíli přelétají jako husy hejna zoborožců. A jsou tu k vidění i různé ještěrky, hadi, kuskusové a mnoho dalších zajímavých zvířat. A také rostlin. Třeba růžové orchideje, ty tady kvetou na každém rohu.

My jsme se sem přijeli v první řadě potápět a tak nás zajímal ze všeho nejvíc svět pod hladinou. No…, upřímně, byli jsme tady po Lembehu malinko zklamaní. Protože tu jsou jen minimální proudy, nevyskytují se tady téměř žádné velké, natož dravé ryby, o žralocích ani nemluvě. Zato se tady daří mnoha druhům korálů, nahožábrých plžů a všem úzkoprofilovým živočichům této indopacifické oblasti. Ale to všechno už jsme viděli na Lembehu. Ani viditelnost nebyla nijak úžasná, kolem 15 – 20 metrů. To se dalo ale přičíst právě onomu období prudkých lijáků a hlavně množství vápence, díky dešťům trvale splavovaného v zátoce přímo do moře.

Po několika ponorech jsme přišli na skvělý nápad, přemluvili jsme Roba, aby se s námi vydal na dobrodružnou výpravu na rovník, na místo nezmapovaných panenských útesů, kde se ještě nikdy nikdo nepotápěl. Sám Rob se s námi vydal na tuhle cestu poprvé, znal dosud jen lokality do vzdálenosti asi 40ti kilometrů od základny. Byla tu na místě velká obezřetnost, paradoxně i v době satelitů neexistují pro tuto oblast věrohodné mapy a cesta mezi korálovými riffy je stejným dobrodružstvím jako v době prvních námořních objevitelů. A tak s očima přilepenýma dílem na GPS a dílem na hladinu před sebou, mířili jsme míli za mílí do rovníkové oblasti. Když asi po dvou hodinách plavby GPSka ukázala samé nuly, vypnuli jsme motory a skočili s výstrojí přes palubu s povznášejícím pocitem, že tady ještě nikdo před námi pod hladinou nebyl. Pod vodou asi opravdu nikdo, ale všude tu ještě do nedávna řádili rybáři s dynamitem a tak jsou na mnoha místech vrcholky útesů tvrdě poničené četnými výbuchy. Jejich poslední aktéři dodnes sedí v obecní šatlavě, tady to myslí s ochranou moře vážně. Co chybí útesům těsně pod hladinou, to si ale vynahrazují s přibývající hloubkou. Tak nádherná stěna, navíc se skvělou viditelností, jaká padá pod riffem Karang Elmoos, tak takovou jsem ještě v životě neviděl, a že už jsem jich viděl po celé zeměkouli hodně.

Zbylo nám ještě trochu času na návštěvu nejbližší vesničky, byla to tak trochu cesta zpátky v čase. Ale zase jak v čem, domky stlučené z prken a s kanalizací v betonových korytech, to nebyla žádná ukázka blahobytu, jenže skoro u každé druhé barabizny se k nebi hrdě tyčila parabola satelitní televizní antény. A školu tu měli taky jako ze žurnálu, na to si v Indonésii hodně potrpí. A taky na čistotu oblečení, všude vlálo na natažených provazech barevné prádlo. A dětí tu mají jako smetí, veselé tlupy se proháněly uličkami a mládež se před objektivy ochotně předváděla. Největší odměnou jim pak byl pohled na displej fotoaparátu s vlastním portrétem.

Loučili jsme se s Halmaherou jen neradi, čas nám ale neúprosně odpočítával vyhrazené dny a tak nezbývalo, než se i tady rozloučit. Vydali jsme se na dalekou zpáteční cestu, ještě se zastávkami na ostrově Ternate a poté i v oblíbeném Singapuru.

 

  • Jít na galerii ->

    Lembeh Divers Lodge

  • Jít na galerii ->

    Lembeh - Pod vodou

  • Jít na galerii ->

    Halmahera WEDA resort

  • Jít na galerii ->

    Halmahera - pod vodou

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.