Vašek Kříž - UWF

úvod » články » Vzpomínky na Helenu

Vzpomínky na Helenu

Ke vzpomínání na Helenu, mojí lásku, jsem se dostal trochu neplánovaně. Na potápěčské konferenci SCUBA-CZ došlo k diskusi nad znovicírovaným zařízením připomínajícím systém narghile, se kterým se nyní mladí adepti objevování mořských hlubin chtějí s nadšením vrhat pod hladinu. I rozproudila se debata, jakže je tento poměrně jednoduchý způsob pobývání pod vodou vlastně starý. Pro neznalé, jedná se, ve zkratce, o malý kompresorek v plovoucím obalu vláčený na hladině průzkumníkem, se kterým je spojený do menší hloubky dlouhou dýchací hadicí, zakončenou jednoduchou automatikou. Já jsem se s takovým zařízením setkal poprvé již před 46ti lety, a to na místě, které mně zůstalo trvale v paměti.
Aby bylo od začátku jasno, Helena není v tomto případě osoba ženského pohlaví, ale nádherné jezero, kdysi zatopený povrchový důl nedaleko Berlína ve východní části Německa, kousek od Frankfurtu nad Odrou, co by kamenem dohodil na hranici s Polskem. Jako členové tehdejšího pražského potápěčského spolku zvaného Shark Club, později přejmenovaného na Aquasport (pod tímto názvem funguje dodnes), jsme se dostali na začátku sedmdesátých let k šuškané informaci, že se nedaleko Berlína nalézají jezera, radost pohledět. A že by se tam snad mohlo i potápět. A tak jsme jednoho dne vyrazili po neslavné východoněmecké panelové dálnici na sever, do neznáma.
To, co jsme uviděli námi hluboce otřáslo, na něco takového jsme od českých a slovenských zatopených lomů rozhodně nebyli zvyklí. Helene See, jak zněl oficiální název tohoto přírodního skvostu, nám učarovalo na první pohled. Leželo v téměř panenské krajině, uprostřed typických borovicových hvozdů a vypadalo, jako když je pánbu a nikoliv člověk stvořil. Modrozelená, křišťálově čistá hladina dávala do velké hloubky nahlédnout do pralesa vodních rostlin a zatopených stromů, plných rybích hejn a veškeré další havěti. A na hladině k tomu všemu ještě plavaly majestátní labutě, což bylo v té době ptactvo naprosto exotické, pozorované tak možná kdesi v zámeckém prostředí.
Zkrátka a dobře, Helena nám naprosto učarovala a od té chvíle se začal odvíjet náš, tehdy skutečně neobvyklý potápěčský příběh na pokračování, plný nevšedních událostí a dnes již jen krásných vzpomínek.
Začnu hned naším setkáním s „Panem Narghile“ v roce 1972, díky kterému se moje vzpomínky vynořily. Při jednom z prvních potápění na Heleně jsme narazili na velkou podivnost. Na gumový člun, plovoucí bez obsluhy na hladině a zjevně ovládaný jakousi tajemnou silou. Trochu to zavánělo fenoménem kapitána Nema. Po nějaké době se člun přiblížil ke břehu a v jeho blízkosti vylezl z vody človíček v nebývale tlustém neoprenu, spojený s ním jakousi žlutou zahradní hadicí, pevně svírající v ústech hranatý předmět vyrobený z překližky. Při bližším zkoumání pak vyšlo najevo, že se jedná o jakýsi typ primitivní dýchací automatiky. Nás, odkojené KP14kami a v té době již používající Svazarmem dodané francouzské automatiky Aquillon to bylo šokující. Chlapík vylezl z vody a dal se s námi do řeči. Vyšlo najevo, že v útrobách člunu se nachází několik baterií z Trabanta, překližkové dmychadlo a řemenice s náhonem na lopatkové kolo na zádi. Pouhým přehozením řemenu došlo k záměně systému narghile za pohon člunu a naopak. Díky onomu tlustému neoprenovému ohozu tak mohl ten člověk trávit pod hladinou Helene See v malé hloubce i několik hodin.
Jak šel čas, na Heleně pak docházelo k mnoha dalším setkáním s východoněmeckými potápěčskými soudruhy. Svět pod hladinou Helene See byl fascinující. Právě tam jsem udělal své první podvodní záběry. Naše nově vznikající přátelství se zdejšími potápěči, převážně z Berlína, pak vyvrcholila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pozváním na novou fotografickou soutěž, zvanou BUFWB – Berliner Unterwasser Foto Wettbewerb, berlínskou soutěž podvodních fotografů. K tomu se hned zkraje váže jedna pikantérie. Němečtí pořadatelé vymysleli pro začátek fotografického klání jakousi velehromadu, přehlídku kejzů, pouzder na podvodní techniku. Jenže nedomysleli jednu věc. Naší, československou, naprosto jasnou technickou převahu. Bylo to asi dané také prostředím, ve kterém se pouzdra vyvíjela, faktem však bylo to, že naše kejzy byly v některých případech srovnatelné s pouzdry západní provenience ( uvnitř však byly bohužel Praktiky a nikoliv Nikony), model „zlaté české ručičky“, kdežto němečtí soudruzi většinou pracovali na úrovni posbíraných instalaterských komponentů. Po několika takových, řečeno že poněkud společensky nevydařených srazech, byla tato zahajovací událost vyřazena z programu. Čeho měli ale Němci málo v technice, o to lepšími však byli fotografy. Můžu potvrdit, že to, co jsme v pozdějších časech uměli pod vodou třeba s  Honzou Liškou, Radkem Skramoušským, Ivanem Kvapilem, Laco Czukášem a Mílou Štolbou vyfotografovat, bylo dílem výuky našich německých kamarádů. A dodnes se za to nestydíme. Jména jako Rüdiger Rast, Manfred Zabel a třeba Reiner Krause byla synonymem podvodní kvality a my se učili jako o závod. Došlo to tak daleko, že jsme nakonec začali i vítězit. Další pikantérie přišla nakonec. V roce 1989 se v říjnu konal další ročník BUFWB, při kterém byla vyhlášena soutěž o Wanderpokal, putovní cenu pro absolutního vítěze. Stalo se, že pánbu dopustil a vyhrál jsem jí já. Pak už nastaly známé události, konal se exodus východních Němců na západ a soutěž se vytratila z pořadu příštích let. A tak mně první putovní cena s mým jménem bude až do konce života připomínat krásné dny na březích Helenina jezera.

NOVINKY

Nové články

Lucie


Prvních třicet let


Nový rok starého potápěče


Vzpomínky na Helenu


Za Jardou Čajem


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.