Vašek Kříž - UWF

úvod » články » Rozhovor starý téměř 15 let

Rozhovor starý téměř 15 let

Rozhovor starý téměř 15 let.

Při letošním zavírání vody berounskými potápěči z klubu Triton na lomu Amerika nedaleko Karlštejna jsem se dověděl poněkud opožděně zprávu, že můj kamarád Zdenek Vrba, jedna z legend československého potápění, již není delší čas mezi námi. A tak jsem zapátral v archivu a oprášil rozhovor, který jsem se Zdenkem dělal před téměř patnácti lety, v roce 2005 a který byl později také otištěn v „pamětnické“ publikaci Co všechno neodnesl čas II. A tak se s vámi, přátelé, chci podělit o vzpomínku na jednoho neobyčejného člověka, potápěče a dobrodruha tělem i duší, jakých ve druhé polovině minulého století a na začátku tohoto tisíciletí zase tolik nebylo. Takže tady jsou naše tehdejší slova, psal se rok 2005:

Zdeněk Vrba je člověk, který žije pro poznání. Patří mezi osudem políbené jedince, pro které je život jedním velkým výletem. Ve svých 74 letech procestoval za potápěním a z čiré  zvědavosti skoro celý svět. Jeho vzpomínky, to je vodopád příběhů. Řetěz, který nemá konce. A takový bonbónek, jako třeba Zdenkova sinajská anabáze, kdy byl snad prvním Čechem, který se projížděl s pádlem v ruce vodami Akabského zálivu už v době izraelské okupace, to je příběh, který by vydal na samostatnou publikaci. Na chvilku jsme si spolu sedli nad papírkem, na který v rychlosti napsal dlouhý seznam svých cest. Začal vyprávět, ale stačil říci jen to nepodstatnější, už tak toho bylo na několik hodin záznamu…

Zdenku, jsi ročník narození 1932, v padesátých letech minulého století, v době, kdy svět objevil sportovní  potápění, jsi byl, na rozdíl od nás kluků, už dospělým mužem. Co právě tebe přivedlo pod hladinu?

Budeš se možná divit, ale zrovna tak jako vás, tak i mě, kapánek dříve narozeného, oslovily v polovině padesátých let kultovní filmy Hanse Hasse Výprava Xarifa a Dobrodružství v Rudém moři. A samozřejmě Svět ticha kapitána Cousteaua. Jenže já měl nejen náskok v letech, ale i v mojí průpravě učitele plavání. Za to může vojna. Sloužil jsem na pražském Smíchově a chodil plavat do malého bazénku lázní na Klárově. Protože jsem to uměl, začal jsem tam učit plavání hlavně děti a manželky důstojníků. Po vojně jsem se oženil a pracoval v Královédvorských železárnách nedaleko Berouna. Vydělával jsem tam slušné peníze a tak jsme si mohli dovolit vyrazit s manželkou, v létě 1957, na opožděnou svatební cestu do Bulharska. To bylo tenkrát něco! Byl to první rok, kdy bylo vůbec možné vyjet za hranice. A tak hurá na černomořské pobřeží. Protože jsem z doby války uměl slušně německy, seznámil jsem se tam s partou východoněmeckých rekreantů. Ti byli vybavení od svých strýčků a tetiček ze Západního Německa perfektní ABC potápěčskou výstrojí. Já si hned vzpomněl na filmy, které jsem nedávno viděl. Půjčili mně ploutve i masku, se šnorchlem jsem se naučil raz dva a už mě to nepustilo. Po návratu přišlo zjištění, že pořádné potápění se nedá provozovat jinak než v polovojenském Svazarmu, a tak jsem se společně s Františkem Císařem spolupodílel na založení potápěčského klubu Triton. Ten existuje dodnes. Taky vzpomínám na Milana Machálka, kterému vděčí klub za mnoho. S mým členstvím ve Svazarmu přišla i možnost, zúčastnit se náročného výcviku v nedávno objeveném hříměždickém lomu. Tam jsem se stal v roce 1958, pod vedením legendárního Vaška Rotta, jedním z prvních držitelů potápěčské kvalifikace. Tehdy jsem si taky na koleně vyrobil kyslíkový přístroj, takový, co se s ním potápěl Hans Hass a s tím jsem pak celá léta prolézal lomy a přehrady v okolí Berouna. Věnoval jsem se nejen potápění, ale i výcviku dalších nadšenců. Když Vašek Rott složil, na protest proti stávajícím politickým praktikám, svojí funkci, byl jsem místo něho za středočeský kraj zvolen do ústřední sekce Svazarmu. Do výcvikové komise, která mně pak byla souzená dalších osm let. V Hříměždicích se mezitím vytvořila „kmenová parta“, do které patřili i Otta Šaffek, Pavel Kraus a jejich kamarád, režisér Robert Vyhlídka. Slovo dalo slovo a já s nimi při první příležitosti vyrazil, ještě s Pepíkem Žáčkem a pár kamarády z berounského klubu, v roce 1964 na první cestu do Jugoslávie. Na Pelješac, do Žuljany. Po dobrodružné cestě jsme se všichni sešli na místě a hned jsme začali, tak jak bylo předem domluveno, natáčet film o potápěčích pro televizi. Ale točilo se jen na suchu, vodotěsné pouzdro na kameru, to byla za socialismu utopie. I tak to bylo tehdy velmi atraktivní téma. Otta s Pavlem v té době už měli pěkná vodotěsná pouzdra na foťáky vlastní konstrukce a tak  aspoň fotografovali. A že bylo co fotit, protože nedaleko našeho tábora se nacházelo v poměrně malé hloubce nádherné amforové pole.

Po návratu zase všechno zajelo do starých kolejí, sem tam jsme dělali i nějaké práce pod vodou, kontroly přehrad a tak podobně. Taky jsem se, bohužel, zúčastnil v roce 1965 potápěčské akce na vysokohorských plesech ve Vysokých Tatrách, kde se odehrála první velká potápěčská tragédie. Při pokusu o rekordní sestup tam zahynul jeden z potápěčů a pak další, který po něm šel pátrat.

Popojedeme v čase, přišel zlomový rok 1968 s pověstným jednadvacátým srpnem a okupací Československa. Kde tě ta zpráva zastihla?

S Honzou Ješetickým jsme v létě 68 vyrazili do Jugoslávie. Sami dva, s nafukovacími kajaky, abychom byli dostatečně mobilní. Ze Splitu jsme se nechali odvézt lodí na ostrov Lastovo a odtamtud už jsme se plavili po „kýlu“. Na Lastovu byla tenkrát hrozně tajná ponorková základna, takže jsme měli vojáky pořád v patách. Dělali jsme ale blbečky a většinou nám to vycházelo. Jen tahle cesta by vydala na samostatné vyprávění o tom, jak to tehdy v Jugoslávii chodilo. Nakonec nám bylo dopřáno dostat se až na ostrov Mljet. Když jsme si po přistání pustili ve stanu rádio, abychom se dověděli něco o počasí, bylo plné jakýchsi zmatených zpráv o přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy. Nám se to ale zdálo tak absurdní, že jsme tomu ani nevěnovali pozornost. Druhý den nám však místní obyvatelé objasnili hořkou skutečnost a ukázali i fotky v novinách. A byl konec legrace. Vrátili jsme se rychle domů, protože v Čechách byly naše rodiny a já nevěřil, že to může být tak zlé, jaké to nakonec bylo. Jen díky tomu, že jsem měl tehdy známé na Správě pasů a víz, podařilo se mně ještě legálně na jaře 69 odjet za prací do Západního Německa, do Hamburku. Dělal jsem tam u jedné firmy zámečníka. A protože čas utíkal a já se bál vrátit, rozpadla se mně rodina. Časem jsem požádal o politický azyl a výsledkem bylo mé trvalé kotviště v Hamburku.

Když jsi začal žít a pracovat v Německu, navíc ve velkém přístavu, neříkej, že tě to netáhlo k moři. Pod hladinu. Jaký byl, a hlavně kam mířil, tvůj první výlet za potápěním? Čtu tady z papírku, že na Helgoland…

Ano, moje první cesta, když jsem se rozkoukal, vedla právě na Helgoland. Jen tak, se šnorchlem, maskou a ploutvemi. A v plavkách. Voda byla studená, ale já byl trénovaný a potápěl jsem se o sto šest. V těch místech se na konci války hodně bojovalo, Němci tam měli ponorkové tunely. Na dně se válely obrovské hilzny z námořních kanónů. Já se úplně náhodou dostal k jednomu místnímu starožitníkovi, který je ode mě začal za slušné peníze vykupovat a pak do nich ryl ozdobné rytiny a nabízel je turistům jako drahé suvenýry. Takže moje první cesta na Helgoland byla úspěšná.

A někam do teplejších krajin jsi nechtěl?

Ale to víš že chtěl. Napřed do Francie, zkoušel jsem to jak na atlantickém, tak středozemním pobřeží, pak do Itálie. Celkem to ale nebylo nic moc, chytil jsem se však drápkem a napřesrok, v roce 74, už jsem jel do Španělska a Portugalska, kam jsem pak v létě jezdil několik let za sebou. Bylo tam tenkrát nádherně, spousta ryb v moři, žádní turisté a já mohl přespávat na plážích pod plachtou a nebo jen tak, pod širákem. Střílel jsem ryby a pekl si je na ohni. Byly to krásné časy. Mezitím jsem si taky stihnul udělat dvakrát výlet do Jugoslávie. Pro mě, jako majitele azylového pasu to bylo kapánek složitější, ale povedlo se, a já měl možnost setkat se na neutrální půdě se starými kamarády z Čech, kterým se aspoň horko těžko podařilo na pár dnů překonat železnou oponu. Dostal jsem se po letech zase na Žuljanu, do míst, kde jsme tenkrát natáčeli náš “slavný“ televizní film (jeho kopie je dodnes v berounském klubu). A já se konečně potopil i k místní pamětihodnosti, vraku německého torpédového člunu S–57 Weihe. Tehdy byl ještě kompletně vyzbrojený protiletadlovými kanóny a nevyrabovaný. Potkalo mě dokonce to štěstí, že jsem kousek od něj našel i kapitánův dalekohled. Věnoval jsem ho ale svému místnímu hostiteli, pro kterého to byla doslova relikvie.

To byly tvoje cesty po Evropě. Ale v 70tých letech, v době, kdy jsme si v Čechách opravdu moc nevyskakovali, ty už ses proháněl v nafukovacím kajaku po Rudém moři kolem Sinaje…

Já měl ještě v Čechách kamaráda, který jezdil na námořních lodích. A ten musel vždycky vypravovat, jak vypadají korálové útesy. Strašně jsem je chtěl vidět na vlastní oči. A tak jsem při první příležitosti, na Vánoce 74, vyrazil do Izraele, do Eilatu. Cestou z letiště jsem se v autobusu setkal s izraelským Čechem z Brna, který mně dal cennou radu, ať jedu rovnou do Nuweiby, do místního kibucu, kde je potápěčská báze. Jenže, jak už to tam v zimě bývá, přišel třídenní liják a moře se zakalilo. Přežíval jsem tam s partou Holanďanů, stříleli jsme ryby a pekli si je na ohni. Všude kolem byla spousta zeleniny z vyplavených židovských zahrádek, tak jsme tenkrát přežili. Na poslední čtyři dny jsem se ale vydal na jih do vesničky Sharm al Sheik. Byl tam tenkrát jen jeden hotel a dvě izraelské báze. A čisté moře. Konečně jsem se do sytosti vyřádil s mým nafukovacím kajakem. Sedl jsem do něj, počkal na krátkou dobu mezi přílivem a odlivem, kdy se příbřežní proud kolem Rasu Nasráni zpomaluje, a vyrazil jsem na Gordon reef. Široko daleko žádná loď, jen v dálce u Tiranu kotvily izraelské hlídkové čluny. Bylo to nádherné potápění na panenských útesech, kterého jsem se nemohl nabažit. Čas ale utekl jako voda a já se musel vrátit do Německa. S tím, že příště už jenom sem, do podmořského ráje v Rudém moři. Sehnal jsem si Nikonos II, abych to mohl taky všechno vyfotit a až do roku 82, kdy museli Izraelci podle dohody v Camp Davidu předat Sinaj zpátky Egypťanům, jsem o Vánocích nejezdil skoro nikam jinam. Na kajaku jsem projezdil celou Tiranskou úžinu, spal na liduprázdných plážích a nebo jsem si dělal přístřeší na opuštěných vracích. Jediným problémem byli izraelští vojáci. Ti nemohli pochopit můj poustevnický způsob života a považovali mě proto za egyptského vyzvědače. Já na oplátku zase neměl pochopení pro jejich až velkohubě propagovanou ochranu přírody(v té době začal projekt národního parku Ras Mohammad), kdy jsem je často nachytal, jak loví ryby ručními granáty a ve velkém jedí mušle – prstovky. Celé pobřeží kolem letiště Ophira bylo poseté jejich skořápkami. Dokonce jsem se je při tom plenění pokoušel i vyfotit, skončilo to naštěstí jen drobným incidentem a zabavením filmu, Nikonos mně nevzali. Mnohokrát také kvůli mojí maličkosti startovaly helikoptéry a dělové čluny, třeba u ostrova Sanafir nedaleko Tiranu, ale já pokaždé nasadil tvář totálního prosťáčka, který zabloudil, a vycházelo mně to.

Zdenku, to jsou ale hrozné vzdálenosti, které jsi musel na tom gumovém kajaku překonávat. Vždyť potápěčské denní čluny to i dnes jedou desítky minut…

Nojo, to jsou... Já se rozhodl, že během dovolené projedu celé pobřeží z Nuweiby až do Dahabu. Zachutnalo mně to a tak jsem další rok pokračoval z Dahabu do Sharmu. Ale nebyla to vždycky idyla. Jednou si navečer takhle jedu, a najednou fffííí, najel jsem na korálový útes. Člun se vyfouknul, ztratil jsem zásoby, a nejhorší co se mohlo stát, i kanystry s vodou. Protože bylo pobřeží nedaleko, myslel jsem, že je najdu vyplavené na břehu, kam jsem se doplácal s prázdným kajakem za sebou. Ale kdepak, nikde ani kapka vody. Zbyly mně jen tři lahve Coca Coly, vařič a několik konzerv. Člun jsem jakž takž zalepil, trochu utíkal a musel jsem ho každou chvíli dofukovat, ale šlo to. Pádloval jsem pak celý den kolem mangrovových pobřežních porostů, druhý den už jen podél skalnatého pobřeží. Bylo to hrozné. Pořád jsem se poléval vodou a namáčel v moři o sto šest, abych vstřebal aspoň trochu vody přes kůži. Fungovalo to, přežil jsem. Třetí den už jsem dorazil do beduínské vesnice před Sharmem a bylo vyhráno.

Další Vánoce – a zase jsem kousek přidal. Jel jsem se podívat až na Ras Mohammad. Byla tam sice izraelská vojenská základna, ale nedaleko, v Marsa Bareika, byla  taky beduinská osada. Tam jsem se dal dohromady. A když už jsem tak koukal z výšky po moři, v dálce se rýsovaly těžní naftové věže na pokraji Suezského zálivu. A protože jsem je nikdy neviděl zblízka, nenapadlo mě nic jiného, než se k nim vypravit. Cestu mně ale komplikovaly obří nákladní lodě, čekající na vjezd do Suezu. A tak jsem od posádek každé z nich aspoň vymámil pár plechovek piva. Musel to být pro ně zábavný pohled, koukat z té výšky na človíčka v kajaku, jak se dole motá a haleká o pivo. Když byly plošiny na dosah, už to tak veselé nebylo. Přiřítil se dělový člun ze kterého byla slyšet ruština. Lekl jsem se, že to jsou ruští poradci na egyptské lodi, ale naštěstí to byli Izraelci ruského původu. Zatkli mě jako válečného vyzvědače a odvezli na základnu na Ras Mohammadu. Nebudu lhát, měl jsem nahnáno. Vysekal mě z toho až jeden z beduinů, který dosvědčil, že jsem se tam u nich den předtím motal a tudíž časově nepřicházel v úvahu můj příjezd z egyptské strany.

No, a pak přešla Sinaj do správy Egypťanů a ti vsadili všechno na turismus. Pro člověka jako jsem já to znamenalo konec starých časů.

Kdybych neviděl tvůj papírek, ani bych netušil, že jsi byl několikrát i na Floridě…

Já mám totiž jednoho kamaráda, jmenuje se Rainer a je to Němec z Východu, který, aby nemusel do armády, emigroval před lety do Švédska. Dlouho jsme si dopisovali, dokonce se mně v roce 68 podařilo přijet za ním z Československa na návštěvu do Stockholmu. On to ale na začátku sedmdesátých let v Evropě zabalil a odstěhoval se do USA, na Floridu. A v roce 76 mě pozval. Zrovna, když bylo výročí dvou set let Spojených států. Přijel jsem za ním do Fort Lauderdale. Bylo to tam skvělé, všude rostly kokosové palmy, banány, grapefruity, a hlavně, moře šplouchalo skoro před domem. Hned jsem si sehnal harpunu a začal zásobovat kuchyň rybami. Nakonec jsem však propadl jiné vášni, lovu langust. Ty se loví jen holýma rukama, a taky musí splňovat míru. Pořídil jsem si tedy měrku a pátral po nich, kde to jen šlo. Nosil jsem domů vždycky pár kousků, ale nějak to pořád nebylo ono. Až jednou. To jsem zabloudil skoro až do přístavu. A koukám, mezi kameny u mola se to míhalo dlouhými langustími fousy. Našel jsem zlatý důl. Tak velké langusty, jaké já začal nosit domů, a také prodávat okolním rodinám, takové tam nikdy nikdo nelovil. Přišel jsem si na slušné peníze. Svoje místo jsem však nikomu neprozradil. Od té doby za Reinerem občas zajedu a pokaždé navštívím i svojí fousatou spíž.

Když tě tak poslouchám, potápěl jsi se taky někdy s přístrojem? Pořád vyprávíš o lovu harpunou a o cestách na kajaku, to nejde s přístrojovým potápěním moc dohromady, že ne?

Já se moc rád potápím na hubu, ještě dnes udělám dvacet metrů. Pro tu volnost, svobodu, nezatížený starostí o techniku a její váhou při cestách. Ale kompresor mám, přístroj taky, dvě dvanáctky. Vozil jsem ho nejčastěji do Jugošky, naložit to všechno do auta nebyl zase  takový problém. Jinde se člověk musí vázat na potápěčské báze a to já nerad. I když, třeba jsem se taky potápěl v Turecku, kolem Bodrumu a jeho okolí. Byl jsem tam celkem třikrát, v roce 82, 84 a 86. Jeden rok jsme se potápěli i v Dardanelách. Tam jsou krásné vraky z první světové války. Naložené až po okraj střelivem. Ale jsou tam hrozné proudy. Asi největší, s jakými jsem se kdy setkal. A je zajímavé, že všechny táhnou z Černého moře.

Máme před sebou Tvůj seznam cest, vidím v roce 82 znovu Floridu, potom Ceylon, Srí Lanku.

Na Ceylonu jsem byl v národním parku Ikaduwa. A opravdu to tam stálo za to, hlavně potápění na vracích bylo moc pěkné. Ale pak přišel ten incident... Nejsem zvyklý moc odpočívat a tak chodím mezi ponory ještě šmejdit se šnorchlem po okolí.  V jedné úžlabině, docela blízko pod hladinou, jsem objevil hromadu mrtvého černého korálu.Vypadalo to, jako když tam někdo nahází nařezané větve. A protože ho všude po stáncích se suvenýry prodávali dost a dost, tak jsem si ho kus vzal. Nenapadlo mě, že tahat z moře ho smějí jen domácí. Ani jsem se s tím nijak neschovával. Ovšem místní hned hrozně řvali, protože jsem objevil jejich bonanzu. Tu větev jsem musel odevzdat, celý výlet tím byl zkažený.

Copak tady máš zajímavého dál? V 88mém jsi byl znovu v Egyptě na Sinaji. To asi bylo po šesti letech překvapení. A to tam byl v té době ještě relativní ráj…

Byl jsem už tehdy moc zklamanej. V jeskyni, kam chodili spát bělocípí žraloci už nebyl žádný, obrovské murény taky nebyly na každém kroku, zrovna tak Napoleoni. Všechny velké ryby zmizely. Jen obrovské gorgonie dál vlály na Ras um Sid, ale já poznal, že už se s tím mořem začíná něco dít. Pokaždé tam teď přijíždím s obavou, o co horší to bude tentokrát. A je pokaždé proč se bát.

Zato jezdím rád do Jugošky, dnešního Chorvatska. V roce 89, když na mě dopadla nezaměstnanost, jsem tam strávil pět měsíců. Dostal jsem odstupné a vyrazil s kajakem k moři.  Všelijak jsem to pak proklepal až do důchodu v roce 92. To jsem pak byl s Čedokem na poznávacím zájezdu v Indonésii. Sumatra, Jáva, Bali. Měl jsem sebou svoje nádobíčko a potápěl se, kde to jen šlo. Vždycky, když jsme měli někde přestávku. Tenkrát znovu po letech bouchla sopka Krakatoa, myslel jsem, že na Komodu to bude zajímavé, ale bylo to tam hrozně zdevastované a nestálo to ani za to, strkat hlavu pod vodu. Pak aloe přišel velký malér. V Čechách, nedaleko chaty, kterou jsem koupil, mě srazil na motorce náklaďák. A já byl na tři roky odepsaný ze života. Nechybělo moc a vůbec jsem to nepřežil. Nejhorší byl úraz na hlavě. Mám dodnes velké výpadky paměti, na některé příběhy si nevzpomínám a spoustu věcí si vybavuji postupně. Z nejhoršího jsem se vylízal až v roce 95. Shodou okolností jsem se v té době přes kamaráda Pepíka Žáčka seznámil s Ivanem Kvapilem, starým potápěčem a fotografem, který chtěl jet do Egypta s někým, kdo to tam dobře znal. Tak jsme jeli spolu. A jeli jsme tam pak znovu a znovu, tři roky po sobě, mezi lety 96 až 98. A ještě jednou v roce 2002, to jel ještě s námi, ve svých jednaosmdesáti letech, i Vašek Rott. A samozřejmě se potápěl. Ivan pak bohužel zemřel, loni i Vašek Rott a tak jsem přišel o parťáky.

Nechme chmurných vzpomínek na zemřelé potápěčské kamarády. Ty jsi dokonce nedávno, v roce 2004, podnikl cestu kolem světa.

Dětské sny se mají plnit, pokud je to jen trochu možné. Jako jsem se se vzpomínkou na Karla Maye zajel podívat v Americe do míst, kde kdysi žili Indiáni, zrovna tak mě Jules Verne inspiroval k cestě kolem světa. Byl to však poznávací, nikoliv potápěčský výlet přes Thajsko, Austrálii, Nová Zéland, Hawaii a USA zpátky do Evropy. Několikrát jsem se sice během cesty i potopil, třeba v Austrálii u Sydney a na Hawaii, ale nestálo to za moc.

 Už se blížíme ke konci tvého papírku. Loni jsi se opravdu rozjezdil, čtu tady: Brazílie, Finsko, Norsko, Švédsko, Rusko, Čína, Tibet, Nepál, Egypt. To jsi všechno opravdu stihnul za rok 2005?

Stihnul, ale bylo to v podstatě jen pět výletů, Skandinávii a Asii jsem pojal jako dva výlety do několika zemí najednou. Trochu jsem se potápěl jen v Brazílii. Byl jsem v rezervaci na severním pobřeží země, kde se líhnou želvy. To bylo super, vidět jich tolik pod vodou a tak krásných. Jinak žádná sláva. Chuť jsem si chtěl na podzim spravit až v Egyptě. Ovšem Sharm, stará láska, odchází. Respektive, až na pár míst, o kterých člověk musí vědět, kde je hledat, už odešla. Po tak velkém zásahu do přírody není cesta zpátky. Bývalo to nejkrásnější moře, jaké jsem viděl. Pobřeží, kde dřív nebylo živáčka, se změnilo ve změť potápěčských center a hotelů. Příroda tam dostává na zadek ze všech stran. Některá místa už nemůžu ani poznat. Stavitelé hotelových komplexů srovnali skály, takže vítr žene písek bez překážek do moře. Korálové rify, které se nepodaří pošlapat tisícům turistů, skončí stejně nakonec udušené pod závějemi písku. Rudé moře v Egyptě umírá.

NOVINKY

Nové články

Souboj s Pražským Škrtičem


Od urny až k Nikonosu


Rozhovor starý téměř 15 let


Štědrý den v Hří


Jen sedmdesát let


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.