Bývali Čechové otužilí junáci…

Přes zával času už si nepamatuji ani takovou převratnou událost, jakou bylo mé první ponoření pod zamrzlou hladinu. Muselo to být někdy v polovině šedesátých let a s největší pravděpodobností v zatopeném lomu v Hříměždicích. Z naší společnosti, vysedávající v těch časech u ohňů na břehu oné žulové prolákliny, přicházejí do úvahy jako příklad pro takové konání buď Petr Trnka a nebo, s největší pravděpodobností i ten, kterému na holém životě nikdy až tolik nezáleželo, Pavel Gross, zvaný Matyáš. Ten se uvedl v této disciplíně na otevřeném fóru už při svatoštěpánské otužilecké exhibici někdy v roce 1963, kdy společně s Vaškem Rottem předváděli ve vltavské vodě užaslým davům uprostřed vánoční Prahy u Národního divadla, co takové potápění pod ledem obnáší. Pamatuji si jen, že Vašek byl oblečen do tehdy vcelku banálního rádoby suchého obleku Šohaj, kdežto Pavel měl při té příležitosti na sobě jakýsi žlutý téměř neopren z pěnové gumy. Ani to mu však nezabránilo ztratit se v kalné vodě pod ledem z poloviny zamrzlé řeky a jen instinkt a hlavně přízeň všech svatých ho přivedla zpátky do světa lidí. Nejsem si jistý, zdali se po jeho vynoření ozýval ze zaplněných nábřeží uznalý potlesk.

Mezi členy naší hříměždické potápěcí společnosti nastaly tehdy, v dřevních dobách potápění, i jiné situace… Nikdo jednu takovou nedokázal popsat lépe než právě Petr Trnka. Předkládám úryvek z jeho článku, otištěný v časopise Vodní Revue – Potápěč č.12 rok 1969:

… Ponořil jsem se do čtyřmetrové hloubky a pravidelnými údery ploutví jsem zamířil kolem skalního ostrohu přímo do středu hříměždického jezírka. Pomalu jsem doplaval k potopenému keři v nejvzdálenějším rohu lomu. Potuloval jsem se mezi široce rozprostřenými větvemi a cítil příjemné rozjaření. Ztratil jsem veškerou nejistotu, ne však soudnost. Uvědomoval jsem si velice dobře, že mám nad sebou skoro čtvrt metru ledu, který mě odděluje od slunce a vzduchu, a že jsem dobrých šedesát metrů daleko od díry, která jediná pro mne znamenala záchranu v případě nehody. Snažil jsem se v každé vteřině přesně orientovat.
Spustil jsem se podél kamenitého svahu do hloubky devíti metrů. Teď byl mezi mnou a dírou skalnatý poloostrov s několika zákruty, střední část podkovovitého jezírka, kterou bych na své cestě ke vzduchu musel obeplout. Vládlo tu už husté zelené šero, kameny a svahy kolem vystupovaly ponuře z tmavozelené mlhy. Zvedl jsem k masce zápěstí s hodinkami a chvíli jsem bedlivě pozoroval ciferník. Hodinky stály!
Rychle jsem uvažoval. Hodinky se zastavily čtvrt hodiny po mém sestupu do vody. Podle výpočtů jsem měl na začátku ponoru zásobu vzduchu na půl hodiny a můj subjektivní dojem nyní byl, že jsem pod vodou už aspoň pětadvacet minut. To by tedy znamenalo, že mám nejvyšší čas začít se vracet k díře!
Odlepil jsem se ode dna a začal vystupovat podél skalní stěny vzhůru. „Musíš obeplout poloostrov,“ napadlo mě. „Držet se těsně u stěny, ta tě dovede bezpečně až pod díru.“ Vystoupil jsem o další dva metry a v tom okamžiku jsem ucítil náhlé a prudké zvýšení nádechového odporu! Láhev přístroje byla prázdná! Uvědomil jsem si, že mi zbývá v nejlepším případě vzduch na pět nádechů.
Přinutil jsem se do naprostého klidu. Jedině chladná hlava mě mohla dostat z nebezpečné situace, ve které jsem se ocitl. Přitiskl jsem se až pod samý led, abych co nejvíce snížil tlak nadechovaného vzduchu a nasadil nejostřejší tempo. Nevzdaloval jsem se od skály, abych jí v kalné vodě neztratil z očí a jejím hledáním neztrácel drahocenné vteřiny. Slizká skalní stěna byla teď mou jedinou cestou k záchraně. Myslel jsem ostře a přesně, ale nervové vypětí přece jen zvedlo v mém organismu spotřebu kyslíku. Nevydržel jsem plavat se zadrženým dechem tak dlouho, jak jsem původně předpokládal. Musel jsem se znovu nadechnout, a pak ještě. Silou jsem zarýval zuby do náustku. Odpor automatiky byl obrovský. Začínal jsem se dusit.
Srdce se mi rozbušilo. Nedokázal jsem už udržet dech ani deset vteřin. Automatika stále dodávala vzduch, i když nepředstavitelně ztuha. Každý další nádech mohl však být poslední. A k díře mi stále zbývalo dobrých třicet metrů! V náustku se objevila voda a rychle jí přibývalo. Vnikla do okruhu automatiky zřejmě díky usilovnému podtlaku, kterým jsem se snažil vytáhnout z lahve poslední zbytky vzduchu. Vnikla mi až do dýchacích cest a nutila mě ke křečovitému kašli. Cítil jsem, jak mi pod neoprenem stékají po těle kapičky potu.
Přes všechnu hrůznost situace jsem však stále dokázal chladně myslet. „Nedělej kotouly, nesnaž se vody zbavit,“ hučelo mi v hlavě. „Ztrácel bys čas a každá vteřina je teď drahá.“ Měl jsem náustek bez směrových ventilů, takže nestačilo vodu pouze vyfouknout. Proplul jsem zátočinku a ulevilo se mi, v domnění, že je poslední. Přišla však další stěna…
Nemyslel jsem už vůbec na nic. Hlavou se mi jen honily obrazy všech mých minulých ponorů v tomto lomu. „Nemůže tady přece zůstat!“, řvalo mi to mezi mozkovými závity, „nemůžu tady, zrovna tady, tak hloupě zahynout!!“ Bičoval jsem ploutvemi vodu v zoufalém boji o život a potil jsem se hrůzou. Nikdy nezapomenu na ty hrozné minuty nejdelšího a nejstrašnějšího závodu v mém životě! Doplaval jsem k otvoru v ledu, vyrazil s posledním zbytkem vzduchu v plicích nad hladinu a zahodil masku daleko na led. Potom jsem zůstal nehybně stát opřený o skálu a dlouho, velmi dlouho a pomalu jsem si uvědomoval, že jsem zvítězil. Že dýchám! Že žiji!!...
Tak mě vyfotografoval kamarád, který celý můj šílený závod o život bezmocně sledoval skrz průzračnou vrstvu ledu.
V láhvi aqualungu bylo ještě šedesát atmosfér vzduchu! Když jsem to doma, v teple a v bezpečí zjistil, zjevila se přede mnou okamžitě celá přísná logika neúprosných fyzikálních zákonů, kterou jsem si měl připamatovat už v poledne na břehu hříměždického lomu. Nepřipamatoval jsem si je a málem jsem přišel o život!
Bylo mi to teď jasné jako den. Vzduch v lahvi se ochladil během pětadvaceti minut až na dva stupně Celsia. Škrcením v trysce automatiky klesla jeho teplota pod bod mrazu a vodní páry v něm obsažené zkondenzovaly a zmrzly v úzkých kanálcích kolem kuželky. Ta se zadřela, tryska se nemohla otvírat!
Bláznivé dobrodružství pro mě tedy skončilo šťastně. Bohudík! Potápění pod ledem je nádherný a vzrušující zážitek. Byl jsem rozhodnut se potopit pod led znovu. Jak ale zabránit opakování dnešní nehody? Chyby, zvláště ty, při kterých jde o krk, probouzejí touhu po zdokonalení. Existuje možnost zamrznutí i dvoustupňových automatik? Přemýšlel jsem o tom a rozhodl se, že to vyzkouším hned příští zimu. S lanem!!!

Musíte uznat, že při kontaktu s takovými dobrodruhy mi pak, mladému klukovi, nezbylo nic jiného, než zatoužit je napodobit. První setkání se zamrzlou hladinou jsem absolvoval také v „suchém“ obleku Šohaj. Kapitola sama pro sebe. A tak jsem se začal otužovat v 3mm neoprenu Pirelli s kalhotami jen do pasu a bez podšívky. To znamenalo se před každým vstupem do vody namočit, namydlit a potom teprve obléci. Ve sněhu a mrazu, někdy i v bičujícím větru. V lepším případě to šlo i s klouzkem. Na zádech bývala jedna láhev na 150 atm, dvouhadicové automatiky různé, někdy Slavíček, někdy kopie Dräger Petra Trnky, dokonce i na tehdejší dobu skvělý Saturn. Po roce 70 už došlo nejen na silný neopren, ale i na tehdy špičkové regulátory Scubapro Mark II a Aquillon. To už se ale člověk nebál o život. Navíc na laně. A tak předkládám pár obrázků z oněch dob malin nezralých…