Vašek Kříž - UWF

úvod » články » Souboj s Pražským Škrtičem

Souboj s Pražským Škrtičem

Ten den, na jaře roku 74, bylo na Helene See, jezeře nedaleko Berlína v tehdejší NDR, krásně. Sluníčko svítilo a voda byla tak křišťálově čistá, že snad ani křišťálově čistší být nemohla. S kamarády z pražského Shark Clubu jsme se chystali na sestup až na samé dno jezera, do míst, kde jsme nedlouho předtím olovnicí naměřili hloubku kolem 60ti metrů. V té době to byla akce na hranici zdravého rozumu, ale to jsme si tolik nepřipouštěli. Nafukovací polský člun Gryf byl plný dvanáctilitrových lahví ze Sportklimexu s manuálními rezervami a někteří z nás se mohli pyšnit i právě vyfasovanými francouzskými automatikami Aquillon. Já měl k tomu ještě na ruce poslední výkřik techniky, dekompresmetr od italské firmy SOS. A poprvé kolem krku, snad jako technickou protiváhu té „špičkové“ výstroji, výrobek pražského Aquacentra, vyvažovací vestu Sprint. Ta byla později v potápěčských kruzích důvěrně nazývána „Pražský škrtič“. Vesta, navržená tehdejšími předními československými odborníky, byla vybavená malou lahvičkou se stlačeným vzduchem a jakýmsi předchůdcem inflátoru, v intencích té doby zfušovaného ze zahradní hadice. Co však bylo důležité, odpouštěcí ventil se otvíral zataháním za zmíněnou hadici, stejně jako dnes. Černý bobek, nacházející se v místech poblíž pravé bradavky, měl v silném přetlaku odpouštět vzduch automaticky. Vesta byla na tehdejší poměry v ČSSR poměrně žhavá novinka, samozřejmě okoukaná z kapitalistické ciziny, vlastní domácí příspěvek ke zvýšení komfortu potápění. Rozhodně lepší než uříznutý kanistr, lapající vydýchaný vzduch nad hlavou.

Dosedl jsem na lehce zabahněné dno v hloubce 54 metrů a díky svému poměrně mladistvému věku jsem trochu zalitoval, že není o pár metrů hlouběji. Rozhlédl jsem se kolem dokola po kamarádech, kteří přistávali v  čisté vodě na dohled a snažil jsem se vydat okamžitě s pomocí vesty vzhůru k hladině. Chtěl jsem si totiž užít do té doby neznámé slasti, nechat se bez námahy a hlavně bez oněch různých kanistrů a podobných zoufalých pomůcek, vynést do rozumné hloubky ( pojem rozumná hloubka byl už tehdy značně nejednotný). A tam pak výstup kontrolovaně zastavit a provést příslušné úkony, připomínající dekompresi. Právě k tomu jsem měl na ruce onen blyštivý přístroj SOS. Po zkušenostech ze Svobodných Heřmanic, kde jsme pod dojmem četby Cousteauova Světa ticha už dlouho pilně trénovali „úniky z ponorky“, což představovalo bleskové vynoření z třicetimetrové hloubky rovnou na hladinu, se mně těch dvacet metrů navíc zdálo být rozdílem téměř zanedbatelným.

Povolil jsem opatrně uzávěr tlakové lahvičky na břiše. Nedělo se nic. Roztočil jsem tedy ventil naplno a vesta se začala pomalu, skoro neochotně, plnit vzduchem. Plně nafouknutá se však rozhodně neměla k tomu, aby vytáhla tělo potápěče z víc než padesátimetrové hloubky. To bylo první, z dnešního pohledu jistě omluvitelné překvapení. Musel jsem tedy rychle „šlápnout do pedálů“ a začít stoupat vlastní silou. Vzhledem k drobnému přetížení to šlo docela ztuha a s námahou. Vesta se asi po deseti metrech pomalu „chytla“ a její objem začal stále výrazněji napomáhat výstupu. Napomáhal čím dál víc, až v určité chvíli technika převzala iniciativu a moje ploutve se už staly zbytečnými. To byla nádhera, rychleji a rychleji bez sebemenší námahy stoupat k hladině! Vyfukoval jsem, trénován „výstupy z ponorky“ co to jen šlo a několik okamžiků si tak užíval skvělého výtahu. Pohled na hloubkoměr, a hlavně svíravý, stále zesilující tlak kolem krku, naprosto ignorovaný černým špuntem vepředu, mě však z euforie rychle přivedl do reality. Bylo třeba urychleně zatáhnout za pomyslnou brzdu. S krkem ve svěráku jsem vzal rukou za ztopořený vroubkovaný kus hadice a tahal a tahal… Bez jakéhokoliv efektu. Na další pokus už nebyl čas, právě tak jako přemýšlet, kde udělali soudruzi z AQC chybu. Prosluněné vlnky na hladině se blížily hrozivou rychlostí. Tasil jsem tedy nůž oblíbené italské značky a bez váhání bodl do na kost ztvrdlého škrtiče. Zahalil mě oblak bublin, aby se vzápětí dostavila obrovská úleva. Svůj pád naruby jsem zastavil v hloubce osmi metrů…

Po návratu jsem si vysloužil hodně přezdívek. Obligátním Jackem Rozparovačem počínaje až po takové, které bych nerad publikoval. Důležité ale bylo, že příhoda neupadla v zapomění. Poučila se z ní řada kolegů. A taky sem se pak dlouho nepokoušel o výkony, při kterých, jak říká Petr Katz, je slyšet vrzání nebeské brány.

NOVINKY

Nové články

Memoriál RS


Jako blesk do čisté vody


Souboj s Pražským Škrtičem


Od urny až k Nikonosu


Rozhovor starý téměř 15 let


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.