úvod » články » Tarsius - lesní skřítek ze Sulawesi

Tarsius - lesní skřítek ze Sulawesi

Jako by se s nimi roztrhnul pytel. V poslední době se toto malinké, chlupaté a velmi vzácné zvířátko objevilo nejen na titulních stránkách mnohých magazínů, ale i v televizní reklamě. Svět jakoby znovu objevil Tarsiuse – Nártouna, noční poloopičku z deštných pralesů Indonésie a Filipín, jejíž sulaweský poddruh Nártouna celebeského Tarsius Spectrum poprvé objevili až američtí vojáci za druhé světové války.

Ani já jsem neodolal, když jsem se skupinou přátel vyrážel v létě za potápěním na druhou stranu zeměkoule, na workshop podmořské makrofotografie na severní Sulawesi a tak jsme již dopředu měli v rozpisu a plánu akcí tlustým písmem poznamenáno – navštívit rezervaci kde žijí nártouni! Ta rezervace se jmenuje Tangkoko Batuangus Reserve a je jedním z mála míst na naší planetě, kde ukazují nártouny za mírný poplatek v jejich přirozeném prostředí. V zoologických zahradách se to moc nedaří, nártouni totiž nesnášejí zajetí. Proto není v evropských zoo ani jedno z těchto zvířátek k vidění. A tak vidět Tarsiuse byl můj sen, možná větší než všechny ty podmořské úžasnosti, za kterými jsme vážili tak dalekou cestu.

Odjeli jsme z potápěčské základny Two Fish na ostrově Lembeh až odpoledne. Nebylo kam spěchat, nártouni vyrážejí za potravou po soumraku. Lodí do přístavu Bitung to byla chvilka, tam už na nás čekal objednaný terénní taxík. Cesta přes Bitung (250 000 obyv.) byla rychlá, horší už bylo dalších cca 50 kilometrů po silničkách na úpatí sopky Girian (1995 m.). Ocenili jsme zdejší zvyk při jakémkoliv předjíždění a do zatáčky lehce zatroubit. Je to tak jednoduché, a funguje to! Do rezervace jsme přijeli s přicházejícím soumrakem. Místní rangeři se nás ujali a doporučili nám se hned a bez prodlení důkladně natřít vodičkou proti moskytům. Vydali jsme se na pochod stále temnějším deštným pralesem. Zakopávali jsme o obrovské kořeny a všudypřítomné liány, silné jako lodní lana, z okolního porostu se přitom každou chvíli ozývaly podivné zvuky. Vzápětí nás obklopila tlupa makaků. Černé opice ve stmívajícím se lese…, byli jako duchové kolem nás. Zbyl čas jen na několik fotografií,  museli jsme dál. Nártouni nepočkají, brzy po soumraku vyrážejí za potravou. Přes hory a doly, přes padlé kmeny a mezi liánami tlustými jako stehno jsme se do kopce a z kopce prodrali až ke vzrostlému fíkovníku. Takového benjamínka máme doma v pokoji, tady jsme se ale museli pořádně naklonit, abychom zahlédli proti hvězdnaté obloze jeho korunu ve výši dobrých třiceti metrů. V tropech člověk lehce podlehne pěstební skepsi. Co si doma pipláte v květináči, to tady bují až ke hvězdám. Stáli jsme pod objemným kmenem, kde propletenec rostlin vytvořil na kmeni skrýš. V té se nártouni přes den skrývají. Ovšem bylo otázkou, jestli strom, u kterého stojíme, byl pro dnešní den tím pravým. Nártouní rodiny putují ve svém teritoriu podle vlastního scénáře a nikdy není dopředu jasné, který strom bude pro následující noc jejich ložnicí. A to se stalo i nám. Po půlhodině čekání jsme se proto vydali k dalšímu stromu. Průvodce vytáhnul z kapsy tučnou kobylku a posadil jí na větev před námi. A v tom, kde se vzal, tu se vzal, malý chlupatý a hlavně okatý skřítek, před námi stál. No…, stál…, seděl, tak jak opičky sedávají. Velké oči, prý větší než jeho mozek, na nás zíraly ve světle baterek a nezdál se být nijak vyděšený. A ani další z členů jeho rodiny, který seděl opodál. Sem tam nějaký záblesk z našich aparátů je nijak nevyděsil, asi jsou zvyklí na zájem turistů. Odvážnější po chvíli pomalu slezl a schoval se za tlustou liánu. Byl ode mě téměř metr daleko. Chvěl jsem se rozčilením, lovecko-fotografické pudy vyšponované na míru najvyšší! Zamířil jsem objektiv na zelenou kobylku v očekávání skvělého záběru. Zaznamenal jsem přes hledáček jen jakýsi pohyb – a kobylka zmizela. Nejen, že jsem nestačil zmáčknout spoušť, ani jsem nezahlédnul malou pracičku, která se vynořila ze tmy a neuvěřitelnou rychlostí sebrala nabízenou potravu. A bylo po představení... Nártouni se vrátili do vyšších pater a jemně povřískávali na rozloučenou. Za chvíli už bylo jejich domlouvání slyšet až z dáli. Noc zčernala a chlupaté poklady zmizely kdesi v pralese.

Vrátili jsme se plní dojmů, nejen ze setkání s úžasnými chlupáči, ale z pobytu v nočním pralese vůbec. Kdy se člověku poštěstí, zažít noc v hlubokém pralese. A tak by taky zůstalo, nebýt našeho dalšího putování. Asi po týdnu jsme se přesunuli na holandsko-indonézskou základnu Diver´s Lodge Lembeh na stejnojmenném ostrově, kde jsme intenzivně fotografovali makrosvě tropického moře. Naše měsíční výprava gradovala. Lembeh Strait, úžina mezi ostrovem a samotným Sulawesi je vyhlášená jako Critters Eden, ráj neuvěřitelných, často endemických podmořských živoucích pokladů, za kterými sem jezdí fotografové z celého světa. To byl také náš hlavní cíl v Indonésii. Při přivítání na základně nám její holanský spolumajitel Rob vyjmenoval, jaká že zvířata můžeme potkat v nejbližším okolí. Třeba mořské orly, ledňáčky, malé šelmy cibetky, množství zajímavého hmyzu, atd. Na konec, když jsme se už rozcházeli do svých bungalowů, pronesl jen tak na okraj, jako když Pražák mluví o veverkách ve Stromovce: „ A taky tady máme Tarsiuse“. Pousmáli jsme se a pronesli něco v tom smyslu, že je to dobré lákadlo na turisty, že přece víme, že jsou všichni spočítaní, málem okroužkovaní, a určitě nežijí mimo rezervace. Tím pro nás Tarsius skončil, uchovaný na kartě fotoaparátu.

O několik dní později jsme se s Líbou probudili dupáním nožiček na plechovou střechu naší chaty. S myšlenkou, že to jsou asi krysy, jsme v klidu znovu usnuli. Ráno při rozednění už to nebylo dupání nožiček, ale vrzavé popiskování v křoví kolem oken. Žena nevěřícně vytřeštila oči a s výkřikem: „to musí být Tarsiusové“!, se marně snažila bezúspěšně zahlédnout některého z těch lesních skřítků. Po snídani, při odchodu na naší potápěčskou loď, jsme se zeptali Ita, jednoho z našich průvodců: „Ito, je možné, abychom ráno slyšeli Tarsiusy?“ Podíval se na nás a znovu, jako kdyby mluvil o těch veverkách, jen nezúčastněně řekl: „jasně, vždyť bydlí támhle v tom keři na pláži. Každý den na nás koukají, když odjíždíme…“ Málem jsme se zhroutili. Od té doby Líba, která se nepotápí, strávila zbytek dovolené na pláži pod nártouním stromem…

 

NOVINKY

Nové články

Smutný víkend


Vzpomínky na Sinaj


Marsa Shagra 2016


Islas Medeas


Axáček


Nové Galerie

COPYRIGH

Všechny fotografie a články v této internetové prezentaci jsou zatíženy autorským právem ve prospěch Václava Kříže. Nic, co je zde prezentováno, nesmí být reprodukováno, tištěno, publikováno nebo jinak dále distribuováno bez písemného souhlasu autora. Povolení pro využití materiálů je možné získat na vckriz@seznam.cz.